Diabetes 1. typu v závodě: úpravy příjmu energie podle glykémie

14. 08. 2026

V předchozích dílech našeho seriálu o doplňování energie u sportovců s diabetem 1. typu jsme se věnovali plánování a monitoringu glykémie. Tento díl se zabývá tím, co se v reálných závodech nevyhnutelně stane – glykémie se ne vždy chová přesně podle plánu.

Riccardo Raso tu vysvětluje, jak upravuje příjem energie podle trendů, nikoli podle jednotlivých hodnot, a proč je vyvarovat se přehnaných reakcí stejně důležité jako vyhnout se hypoglykémii.

Díly seriálu:

Mentální nastavení sportovce s diabetem 1. typu
Sacharidová superkompenzace s diabetem 1. typu
Plán výživy a hydratace pro triatlon
Monitoring glykémie během tréninku a závodů
Úpravy příjmu energie podle hladiny glykémie (tento článek)

Když glykémie klesá rychleji, než jsem čekal

Pokud glykémie klesá rychleji, než jsem čekal, mírně předsunu další příjem energie nebo sáhnu po rychleji vstřebatelné variantě. Dřív, než jsem začal používat Nduranz, jsem s sebou občas nosil malý nouzový zdroj glukózy, například ampulku s 15 g čisté glukózy.

S Nduranz to ale obvykle nepovažuji za nutné: gely Nduranz působí rychle, a přitom „dostatečně dlouho“. Nápojové směsi Nrgy Drink jsou pomalejší a energii uvolňují ještě rovnoměrněji.

Úvaha nad trehalózou jako další možností

Myslím si, že by Nduranz mohla těžit z varianty trehalóza + maltodextrin + fruktóza jako dalšího nástroje pro konkrétní situace – s celkovým poměrem glukózy k fruktóze zachovaným blízko 1:0,8, ale s doplněnou „pomalejší základnou“ pro plošší křivky a méně výkyvů.

Mechanismus je popsaný: trehalóza vede po požití k nižším vrcholům glykémie i inzulinu než glukóza, což odpovídá pomalejšímu glykemickému profilu (1).

Z dat relevantních pro vytrvalostní sporty vyplývá, že doplnění trehalózy během dlouhé jízdy na kole zlepšilo výkon ve dvacetiminutové časovce po stominutovém zatížení, což potvrzuje, že jde v praxi o použitelný zdroj sacharidů při zátěži (2).

Složka maltodextrinu a fruktózy by přitom stále odpovídala širším poznatkům, že vícenásobně transportovatelné sacharidy (na bázi glukózy + fruktóza) zvyšují kapacitu dodávky a oxidace při vysokém příjmu (3, 4, 5).

Důležitá poznámka k toleranci střev

Jako u každé „pomalejší“ sacharidové varianty stojí za zmínku, že poruchy trávení trehalózy nebo nízká aktivita trehalázy mohou u některých lidí vyvolat zažívací potíže. Proto je lepší chápat ji jako doplňkový nástroj, ne jako univerzální řešení.

Když je glykémie stabilní nebo mírně stoupá

Pokud je glykémie stabilní nebo mírně stoupá, držím se plánu a nepouštím se do zbytečných korekcí, které by mohly vést k přehnanému příjmu. Naučil jsem se, že příliš agresivní reakce často způsobí víc problémů, než vyřeší – zvlášť v dlouhých závodech.

Podstatný bod, a užitečný protiklad, je tento: nemá smysl panikařit uprostřed závodu, když je plán už otestovaný napříč různými scénáři a vyladěný závoděním.

V dlouhých vytrvalostních závodech nejsou dynamiky glykémie „čisté laboratorní křivky“: závodní stres a úseky ve vysoké intenzitě dokážou glykémii vyhnat nahoru přes stresové hormony a u diabetu 1. typu může být tento efekt výraznější. Vyšší hodnota tedy nemusí automaticky znamenat problém, pokud máte pod kontrolou trend, příznaky i průběh závodu (6, 7, 8).

Prioritou je vyhnout se hypoglykémii

Pomáhá mi pamatovat na to, že i u vytrvalostních sportovců bez diabetu ukazují data z CGM, že glykémie může být během dlouhých závodů vysoká.

Například ve studii z ultramaratonu se glykémie pohybovala zhruba od 62 do 252 mg/dl a průměrná hodnota do konce závodu výrazně stoupla – důkaz, že hodnoty nad 180 mg/dl (a občas i nad 200 mg/dl) se v reálných vytrvalostních podmínkách vyskytují (9).

Konkrétně u diabetu 1. typu přehledové práce naznačují, že akutní mírná až středně těžká hyperglykémie před zátěží nebo během ní u většiny lidí aerobní výkon zásadně nezhorší, zatímco i mírná hypoglykémie má jasně negativní dopady. Proto považuji „vyhnout se hypoglykémii“ za důležitější bezprostřední omezení výkonu (10).

Cílové hodnoty glykémie během závodů

Můj praktický cíl v závodě – definovaný a vyladěný opakovaným laboratorním testováním a simulacemi konkrétních závodů – je udržet se:

nad ~120 mg/dl (alarm nastavený na 130) a
pod ~190 mg/dl (alarm nastavený na 190, ale jen pokud jsem na 190 nebo výš déle než 15 minut; jinak ho ignoruji).

Toto rozmezí vychází z kombinace:

submaximálního stupňovaného zátěžového testu s nepřímou kalorimetrií, který slouží k zmapování oxidace sacharidů versus tuků a k určení intenzit, při nichž se můj metabolismus stává převážně sacharidově závislým;
testů prahů, včetně ventilačních prahů z výměny plynů a ukazatelů respirační kompenzace, aby se tato zjištění ukotvila k intenzitám relevantním pro závod;
terénních simulací závodu s daty z CGM a plně reprodukovatelným výživovým protokolem, které ověřují metabolickou stabilitu pod skutečným závodním stresem (11, 12).

Pokud se glykémie přiblíží k ~190 mg/dl a zůstane tam déle než 15 minut, použiji svou předem domluvenou strategii s ultrarychlým inzulinem, místo abych impulzivně reagoval na přechodné výkyvy.

Rozhodovací pravidla ve zkratce

Jsem na ~130 mg/dl, hodnota je stabilní a další příjem mám za méně než 5 minut → počkám.
Jsem na ~130 mg/dl a další příjem mám až za víc než 5 minut → mírně ho předsunu.
Jsem na ~130 mg/dl s prudce klesajícím trendem → dám si zhruba půl nouzového gelu a předsunu další doušek či příjem.

Pro srovnání: profesionální vytrvalostní sportovci s diabetem 1. typu často staví řízení závodu na směru a rychlosti změny trendu a běžně uvádějí praktické závodní pásmo kolem 120–180 mg/dl. To se blíží tomu, jak sám přemýšlím o tom, jak zůstat „v bezpečí a zároveň výkonný“ bez přehnaných korekcí (13, 14).

Tvrdá lekce: když logistická chyba ukončila závod

Jednou mě hypoglykemická epizoda donutila závod předčasně ukončit. V tom závodě jsem udělal zásadní logistickou chybu: zapomněl jsem si do závodního opasku zabalit jehly k inzulinovému peru.

Protože jsem neměl jehly, rozhodl jsem se pak dost odvážně: pokračovat v normálním příjmu energie i přesto, že jsem nemohl standardně dávkovat inzulin. Alternativa (přestat přijímat energii) by znamenala, že závod nedokončím.

Jak se dalo čekat, s přibývajícími kilometry na kole mi glykémie začala stoupat a potřeboval jsem řešení. Kolem 20.–25. kilometru cyklistické části jsem přijel k sanitce a zeptal se, jestli nemají jehly k inzulinovému peru.

Neměli.

Jediná dostupná možnost se zdála být použití běžné injekční stříkačky ze zdravotnické brašny.

Proč se to stalo nebezpečným

Tady je ten zásadní praktický problém, jednoduše vysvětlený: jehly k peru dávkují inzulin ve velmi malých, přesných „cvaknutích“ neboli jednotkách, zatímco stříkačka je určená k natažení a aplikaci objemu tekutiny. V improvizaci pod závodním stresem je tak mnohem snazší omylem natáhnout příliš mnoho inzulinu.

Jinými slovy: přešel jsem ze systému postaveného na přesném dávkování jednotek do systému, kde se malá chyba v objemu promění ve velkou chybu v dávce inzulinu. Zavedl jsem stříkačku do zásobníku inzulinového pera, natáhl inzulin a aplikoval ho – jenže jsem natáhl příliš, takže jsem si nechtěně podal nadměrnou dávku.

Od té chvíle byl vývoj v podstatě daný: během běhu mi glykémie navzdory běžným protiopatřením dál klesala, až se dostala na nebezpečnou úroveň (~45 mg/dl).

V ten moment jsem udělal správné bezpečnostní rozhodnutí a odstoupil, protože pokračovat by znamenalo riskovat těžké hypoglykemické příznaky včetně ztráty vědomí.

Pravidlo žádné improvizace: během závodu nespoléhám na dávkování stříkačkou mimo pero, ledaže by šlo o skutečnou zdravotní nouzi bez jiné možnosti.

Záložní vybavení je dnes nediskutovatelné

Nejsem na tu epizodu pyšný, ale byla to jediná, ojedinělá událost a změnila způsob, jakým řídím rizika. Prevence je dnes přímočará – a systematická.

Dnes vždycky vozím náhradní jehly k peru minimálně na dvou různých místech (hlavní opasek plus záložní úložiště).

Rovněž nediskutovatelné: jak v tašce T2, tak – v případě plného Ironmana – v tašce „special needs“ na 90. kilometru cyklistiky vždy vozím:

záložní glukometr,
náhradní inzulin,
náhradní jehly k peru.

Je to přímý důsledek jednoho jediného závodu z minulosti. Od té doby je redundance pevnou součástí toho, jak závodím – ne volitelným opatřením.

Co si z toho odnést

Přesně proto je celý můj přístup postavený na předvídatelnosti a opakovatelnosti. Ne proto, že bych chtěl být konzervativní, ale protože v dlouhých závodech vznikají největší rizika často z jediného drobného logistického opomenutí, které se pak nabalí do fyziologického problému.

Zdroje

Galerie (2)