Doplňování energie s diabetem 1. typu: pětidílná série s triatlonistou Riccardem Rasem

Pro vytrvalostní sportovce znamená doplňování energie ze sacharidů především to, že orgány a svaly mají dostatek glukózy, aby vás udržely v pohybu.

A nikdo si to neuvědomuje víc než sportovci s diabetem 1. typu.

V podcastu Nduranz jsme o vědě za doplňováním energie u diabetu 1. typu mluvili s Dr. Simonem Helleputtem. Povídali jsme si ale také s Riccardem Rasem – poloprofesionálním triatlonistou s diabetem 1. typu. Patří zároveň k nejstrategičtějším a nejmetodičtějším sportovcům, se kterými jsme se kdy setkali (a to ve světě triatlonu opravdu něco znamená!). Krok za krokem nám vysvětlil, jak si jako vytrvalostní sportovec s diabetem 1. typu řídí příjem energie a hospodaření s glykogenem.

Celé téma jsme rozdělili do pětidílné série:

1. Mindset sportovce s diabetem 1. typu (tento článek)
2. Sacharidová superkompenzace při diabetu 1. typu
3. Plán doplňování energie a hydratace v triatlonu
4. Monitoring glykémie v tréninku a v závodě
5. Úpravy příjmu energie podle hodnot glykémie

Než se pustíme do strategie a konkrétních čísel, vyplatí se poznat člověka, který za celým plánem stojí. V prvním díle se proto podíváme na Riccardovo pozadí – a na mindset, který mu diabetes 1. typu pomohl vybudovat.

Nečekaná diagnóza diabetu 1. typu

Diabetes 1. typu se u mě objevil naprosto nečekaně: v rodině ho nikdo neměl a ani můj životní styl k němu nijak nesměřoval. Přišel po velmi silném a dlouhotrvajícím horečnatém onemocnění – skoro jako by se celý systém najednou zkratoval.

Zpětně vzato byla diagnóza samozřejmě zásadní zásah, ale zároveň mě donutila radikálně přehodnotit směr, kterým jsem šel, i způsob, jakým přistupuji k disciplíně, plánování a odpovědnosti. Pro některé stránky toho, kým jsem dnes, možná ten otřes nakonec nebyl úplně špatný.

Zásadní lekce: předvídatelnost vítězí nad agresivitou

Nejdůležitější poznatek, ke kterému jsem došel, zní: výkon vzniká z předvídatelnosti, ne z agresivity. A triatlon je sport, který mě tento princip naučil respektovat tím nejkonkrétnějším možným způsobem.

Na triatlonu miluju to, že se jím prostě nedá „proimprovizovat“. Jsou to tři sporty v jednom plus všechno okolo (doplňování energie, hydratace, práce s teplem, aerodynamika, strategie tempa, metabolické testování, dovednosti v otevřené vodě, ekonomika běhu, cestování a kontrola rutiny…).

Pohyblivých částí je jednoduše příliš mnoho na to, abyste to zvládli „od boku“ bez následků. Pro někoho, jako jsem já – pečlivého, precizního a zaměřeného na detail – je triatlon neustálou připomínkou toho, že je potřeba být přesný tam, kde na tom záleží, a omezovat chyby, kterým se dá předejít.

Když do rovnice přidáte diabetes 1. typu

Diabetes 1. typu přidává další vrstvu: přináší proměnné navíc a omezení navíc. Nejde jen o to mít dobrý nutriční plán – jde o to mít plán, který zůstane stabilní i ve chvíli, kdy se musí sejít spousta „planet“ najednou:

• tréninková zátěž,
• taper,
• cílové zásoby glykogenu,
• tolerance střev,
• načasování inzulinu,
• výchozí glykémie,
• stresové hormony,
• teplota.

A k tomu prostá realita, že tohle všechno musíte zvládnout pod tlakem.

Proto beru doplňování energie jako řídicí systém, ne jako kalorický cíl: sacharidy jsou vstup, inzulin je řízení, trend na CGM je zpětná vazba a střeva jsou tvrdé omezení.

Když do sebe tyhle části zapadnou, stane se výkon opakovatelným.

Neúspěch jako data

Diabetes 1. typu také změnil to, jak přemýšlím o chybách. Ve sportu, jako je tenhle – stejně jako v životě – se neúspěch potká s každým. Ale každý neúspěch se stává daty.

Čím modulárnější plán si na všech ovlivnitelných frontách postavím, tím méně musím improvizovat – a když už, jde jen o řízenou improvizaci v jasně daných mantinelech.

Spousta lidí vnímá neúspěch čistě negativně; já v něm skoro vždycky vidím příležitost systém vyladit a posunout se dál.

Závodit jako sportovec bez diabetu – a udělat si z diabetu 1. typu spojence

V konečném důsledku se snažím závodit co nejblíž tomu, jak závodí sportovec bez diabetu – co do rytmu i provedení. Ne proto, že by diabetes 1. typu zmizel, ale protože při správném vedení neexistuje žádný pádný důvod, proč by měl být výkon za srovnatelných podmínek zásadně limitovaný oproti sportovcům bez diabetu.

Když je plán dostatečně předvídatelný, spotřebuju méně mentální kapacity na „řízení diabetu“ a víc jí zbyde na samotné závodění.

Diabetes 1. typu se dokonce může stát spojencem, protože přesná kontrola glykémie mi v některých situacích hraje do karet: stabilní glykémie obecně odráží stabilní dostupnost energetických substrátů a pomáhá se vyhnout jak poklesu výkonu kvůli hypoglykémii, tak zbytečným hyperglykemickým výkyvům.

V tomhle smyslu platí, že když dokážu snížit „informační šum“ diabetu 1. typu, stává se z kontroly glykémie páka, kterou můžu aktivně používat – úroveň metabolického vhledu a přesnosti, ke které se řada nediabetických sportovců snaží dopracovat přes tempo, strukturu příjmu energie a metodu pokus–omyl, jenže bez přístupu ke stejné kontinuální zpětné vazbě.

Celkový pohled

Dokonalost neexistuje, ale vaše „slabá místa“ zůstanou slabá jen tehdy, když se rozhodnete, že se s nimi nedá nic dělat.

Jakmile se je rozhodnete postavit se jim čelem, změřit je a řídit jejich proměnné, můžete přestat bojovat s tím, co změnit nejde, a začít měnit to, co bývalo negativní, v něco, co aktivně buduje vaši nejlepší verzi.

Příště: Riccardo se pustí do praktických strategií a čísel sacharidové superkompenzace při diabetu 1. typu.